To je prostě divočina

Vakovlk Tasmánský

ŘÁD: Vačnatci

ČELEĎ: Vakovlkovití

ROD a DRUH: Thylacinus cyneocephalus

Vakovlk byl kvůli pověrám považován za nebezpečného a krvelačného živočicha. Byl masově vybíjen, také proto, že měl někdy za kořist domácí zvířata. Po jeho vyhynutí se však zjistilo, že zabil jen 2 lidi, navíc v sebeobraně. Poslední známý jedinec vakovlka uhynul 7. září 1936 v hobartské Žádné z těchto pozorování však nebylo dostatečně hodnověrné a nepřineslo žádný hmatatelný důkaz o dalším přežívání vakovlků. Za vyhynulý druh byl vakovlk prohlášen v roce 1986. zoo. Od té doby bylo shromážděno více než 4000 zpráv o údajném pozorování vakovlků ve volné přírodě.

Vnější vzhled : Vakovlk připomínal několik různých zvířat najednou. Jeho protažený a zašpičatělý tvar hlavy a ostré zuby byly podobné jako u psa nebo vlka (odtud název ,,cynocephalus´´ – psohlavý), červenohnědě zbarvená srst byla pokryta svislými příčnými tmavými pruhy, jak to vídáme u tygra. Toto zbarvení mu zajišťovalo dokonalé maskování v hustém lesním porostu. Jakožto vačnatec měl i vakovlk na břiše umístěn vak, který se stejně jako u wombata otevíral směrem dozadu. Toto anatomické uspořádání zabraňovalo, aby mu do vaku při běhu padalo listí nebo tráva

Potrava a lov : Přestože vakovlk vzhledem velmi připomínal vlka, nebyl žádným rychlým běžcem. Pohyboval se většinou pomalým klusem a pouze příležitostně se rozběhl rychleji. Jeho lovecká metoda spočívala ve vytrvalém pronásledování vyhlédnuté oběti, dokud se vyčerpáním nezhroutila a nestala se snadnou kořistí. Zuby vakovlka byly velmi ostré a mohutné čelisti se mohly doširoka otevřít. Když se kořist konečně zastavila, stačilo vakovlkovi pouze sklapnou čelist a rozdrtit zvířeti lebku. Podle některých zpráv požíral vakovlk pouze srdce, plíce, játra a ledviny a ostatní zbytky ponechával na místě.

Způsob života : Vakovlk byl samotářské zvíře. Neměl sice nijak zvlášť vyvinuté pachové žlázy, kterými by si mohl své teritorium značkovat, přesto však byl schopen si toto vlastní území uhájit, protože je téměř neopouštěl ani při lovu. Jakožto noční zvíře odpočíval vakovlk přez den ukryt většinou v nějaké jeskyni, v dutinách stromů, v hromádkách kamení nebo pod spadlými kmeny stromů a na lov vycházel teprve za šera nebo brzy zrána.

Rozmnožování : Vakovlk měl na břiše "kapsu", která se otevírala směrem dozadu mezi zadními končetinami. Asi za 35 dní po páření přivedla samice na svět 4 mláďata, která pak po následující 3 měsíce zůstávala v tomto vaku. Když mláďata opustila vak, doprovázela stále matku. Pouze když se matka vydávala na lov, zůstávala mláďata v "hnízdě" z větví.

Vakovlk a člověk : Vymizení vakovlka je klasickým příkladem krátkozraké lidské netolerantnosti vůči jiným živým bytostem. Přirozené příčiny a konkurenční vztahy se psem dingo, který byl do Austrálie zavlečen, vedly před přibližně 2000 lety k úplnému vyhubení vakovlka na celém australském kontinentu. Nicméně i poté zůstal poměrně hojně rozšířen na území Tasmánie. Původní domorodí obyvatelé lovili vakovlky pro maso, ovšem na ostrově žilo poměrně málo lidí, takže lov neměl na početní stavy vakovlka žádný závažnější dopad. Likvidace vakovlka ve velkém stylu začala poprvé v 18. století, kdy začali Austrálii osídlovat běloši. Tehdy ještě byli vakovlci obestřeni pověrami. Měli nezaslouženou pověst, že usmrcují proto, aby mohly sát krev z krční tepny ulovených obětí. Také už jen jejich pouhý vzhled vedl k tomu, že první bílí osadníci je ubíjeli, kdykoliv se vakovlci někde objevili. Bílí osadníci přivezli na Tasmánii ovce a ty se brzy staly velmi snadnou kořistí vakovlků. protože místí hospodářství bylo na chovu ovcí závislé, začali osadníci vakovlky hubit všemi možnými způsoby, pomocí zbraní i různých pastí. Vědě tak zůstalo jen velmi málo času k prozkoumání těchto zvláštních zvířat. V roce 1888 vyhlásila vláda Tasmánie zvláštní prémie za každého zabitého vakovlka, a tak během následujících 26 let bylo usmrceno 2268 zvířat. V roce 1910 se objevila navíc nemoc podobná psince a napadla mnoho dalších vakovlků. Poslední vakovlk tak uhynul v roce 1936 v zajetí zoologické zahradě v Hobartu. Ironií je, že v tomtéž roce kdy uhynul vakovlk, zrevidovala vláda Tasmánie své rozhodnutí o jeho pronásledování a prohlásila naopak vakovlka za chráněné zvíře. V roce 1966 bylo dokonce zřízeno zvláštní chráněné území na jihozápadě Tasmánie, kde by vakovlci mohli v klidu žít.

Naděje?

Ačkoliv není oficiálně známo, že vakovlk stále někde přežívá, čas od času se hlásí lidé, kteří prý podobně vypadajícího vlka viděli. A to nejen v Tasmánii, kde by se to ještě dalo pochopit, ale i v Austrálii, kde by již více než 300 let neměl být. V roce 1984 domorodý stopař Kevin Cameron zveřejnil fotografie údajného vakovlka. Šlo o celou sérii fotografovanou v krátkých časových úsecích. Vypadaly na první pohled věrohodně, ale při bližším zkoumání byly sporné prodlužující se stíny různých velikostí, které vypovídaly o různých časech pořízení obrázků. Navíc pozice vakovlka byla stále stejná a nebyla vidět jeho hlava, vždy byla skryta. Jakmile se začaly ozývat pochybovačné hlasy, náhle se po Cameronovi slehla zem. Zdá se, že vakovlka opravdu zastřelil, ale poškozenou hlavu musel na snímcích skrýt za kámen či jinak, a přitom tělo různě aranžoval. A proč zmizel? Asi se zalekl vysoké pokuty, která mu hrozila za zabití vakovlka a dále se v celé věci neangažoval.

Chcete pátrat po vakovlkovi? Můžete, dodnes je vypsána odměna 100.000 dolarů, kterou nabídl americký milionář Ted Turner, tomu, kdo podá přesvědčivý důkaz o existenci vakovlka. Spíš než pouhé peníze by to ale byl pro každého milovníka přírody velký svátek a zahřátí u srdce, co říkáte? Odměna je stále nevyplacena, přesvědčivý důkaz stále uniká...Ať tak či tak, příběh vakovlka je varováním budoucím generacím. Tak rychle lze vyhubit živočišný druh!!!

Naděje stále zůstává zahalena tajemstvím. Zodpoví někdo otázku, zda nežijí poslední vakovlci v nepřístupných částech Austrálie a Tasmánie? Co by vyřešilo případné naklonování vakovlka?